Jeden můj děda tragicky zemřel při pracovním úrazu, když bylo mému tátovi třináct. Druhý si vzal život – skočil pod vlak v důchodovém věku.

Chtěl bych, aby už nikdo nemusel sáhnout po sebevraždě. Aby nikdo nepáchal zlo na druhém.

Někdy se problémy zdají neřešitelné. Jako chlapi si často myslíme, že všechno musíme zvládnout sami. Ale nemusíme. A je v pohodě něco i nezvládnout.

Rád bych, aby si každý muž vytvořil ve svém životě místo, kde může říct, co cítí. Kde ho za to nikdo neodsoudí. Kde může nechat věci plynout, jak přicházejí.

Když chce brečet, nechme ho brečet. Proč by to mělo někoho obtěžovat?

Upřímně – víc mě ruší, když si chlap sedne do tramvaje bez trika, než kdyby si tam někdo v klidu poplakal. Jen si to zkuste představit.

Václav Rouček, autor