Od opuštění bivaku utekly necelé dvě hodiny a závěrečných výškových 140 metrů je za námi. Není kam stoupat dál. Žádný potlesk či ovace. Naše tváře vytlačují úsměvy, je to ovšem spíš radost, že výš už nemusíme udělat ani krok. Vzájemně se obejmeme, poplácáme po zádech. Rychle vyndáváme foťáky, kamery. Cvak… záznam na filmový pás a celý ceremoniál oslav je u konce. Cítím uvolnění, ale den zdaleka nekončí. Ještě jeden poslední pohled na špičatý svět kolem. Hledím na tu strnulou zamrzlou krásu a snažím se ji vepsat do paměti. Obraz však nikdy dlouho nevydrží, začne blednout, až se zcela vytratí. Jediné, co zůstává uvězněné v barevných vzpomínkách, je strádání, dřina a parťák, se kterým jsem martyrium podstoupil. Pohled klouže na nejbližší horské giganty. Baruntse, které je přímo nadosah, a z druhé strany Čamlang. Najednou cítím silný impuls, nezadržitelná vlna se dere ven. Utírám si slzy, které se mi tlačí do očí. Jistě, povedlo se ti vylézt před lety na jeden i druhý kopec parádní prvovýstup, a támhle ještě Kjašar. Dál k východu Talung a přes dalších pár údolí Kyazo Ri. Seber se a nebul, jelikož na pitvání vzpomínek není vhodný čas. Nehledě na to, že nejvíc tě dostává, že tvůj vlak se již blíží do cílové zastávky, kde bude v nejbližších letech z koleje odstaven. Takže díky, Himálaji… Poslední bůůů a mazej do řitě.